Říkej mi Emily...

Hurá, je to tady, prázdniny, na které nikdy nezapomenu?!

Letošní prázdniny prožiji u babičky a dědy. Ať žije Uherský Ostrov! Bohužel nejsem jedináček, mám staršího bratra Marka. Je nesnesitelný. Naštěstí jedu k babičce sama.

Máma a táta budou celé prázdniny na služební cestě v Tokiu a Marek u kamaráda na chatě jeho rodičů někde na Slovensku nebo Vysočině. Kdo ví, hlavně, že budu mít klid. Když mne autobus s ukecaným řidičem vysadíl na místo určení, babi a děda na mě čekali. Celou cestu k nim jsme si povídali a bylo to super. Večer babička připravila své vynikající špagety a děda sledoval fotbal. Celou dobu jsem neslyšela nic jiného, než "ať žije Baník",... V posteli jsem nemohla usnout. Když už jsem usínala, začalo pršet. Obrovské kapky vody se roztříštily o parapet. Pak hromy a blesky. Bylo půl druhé. Sešla jsem dolů, abych se napila. Trochu se mi zatočila hlava, a tak jsem si musela sednout na sedačku. Po chvíli jsem si tam lehla a konečně usnula.

Ráno, když mne šla babička zkontrolovat, nenašla mě. Sešla ze schodů a volala na dědu. Její hlas mě vzbudil. Ale nevadilo mě to, bylo už na čase vstávat. A to z toho důvodu, že jsme všichni tři měli jet k tetě Mirce na návštěvu. Měla jsem jet také, ale nějak jsem si na gauči pohla zády, a proto jsem zůstala doma. Mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Ale mne na nějaké divočiny neužije. Raději jsem si začala plánovat cviky jógy na má problémová záda. Vytáhla jsem si žíněnku na mokrý trávník a začala jsem pozicí stromu. Najednou u branky zastavilo tmavé auto, z něhož vystoupil kluk. Bylo mu asi čtrnáct. Takže byl stejně starý jako já. Super. Měl na sobě modré třičtvrteční kalhoty , zelené boty NIKE, červené triko a přes něho přehozenou tmavě modrou bundu. Pousmál se a zeptal se: "Je tady slečna Krátká?" "Ano," odpověděla jsem. Ponořil ruku do zelené poštovní tašky a vytáhl dopis od mých rodičů. Na obálce byly vytištěny lilie. Půlka dne uběhla jako voda a babička s dědou se vrátili. Po večeři se babi ptala, zda tu nebyl pošťák. Na chvíli jsem se zamyslela a opět se mi objevil jeho obličej. Babička mi popřála dobrou noc a odešla. Dlouho jsem nemohla usnout, celou noc jsem myslela na toho kluka, který mi přinesl dopis. O týden později jsem byla na stejném místě ve stejnou dobu a čekala, jestli přijde. A přišel. Povídali jsme si, poznávali se, a i když naše kamarádství trvalo jen pár dní, měla jsem ten dojem, že ho znám celý život.

KONEC PRÁZDNIN (Toho jsme se oba děsili.)

Kalendář na zdi mého pokoje v Uherském Ostrově ukazoval, že máme před sebou poslední společný týden, a to ani neví, jak se jmenuju. Nechtěla jsem mu to říci, protože moje teta z Prahy jela před šesti lety na mé narozeniny a měla nehodu. Kvůli tomu mi každý říká jinak, ale nikdo mým křestním jménem. Tu autonehodu si dávám za vinu.

Místo Emily na mě volá Lili. Myslím tím Adama, toho pošťáka, a to z toho důvodu, že na obálce od rodičů byly ty lilie. Když přišel k naší brance, tvářil se sklesle, nejspíš proto, že věděl, že už nám zbývá jen týden. Celé tři dny se mě ptal na jméno. Jen kvůli tomu, že jsem sobecká, jsem promarnila poslední dny s tím, na kom mi záleží. Přišel poslední den. Ale on nepřišel. Volala jsem mu, volala, volala,... Asi na stý pokus to vzala jeho pěstounka. Adam neměl pravou rodinu. Jen pěstounku a mě. Řekla mi rozechvělým hlasem, že Adam je v nemocnici. Jel na kole, v ruce lilie, neviděl patník a přeletěl. Poranil si míchu a částečně ochrnul. Doufala jsem, že se probudím ze zlého snu, ale sen to nebyl.

Já jsem měla bratra, mámu, tátu, babičky, dědy, strejdy a tety, ale on jen pěstounku a mě. Každý má někoho, ale bohužel si to uvědomí, až ho ztratí... Já nepotřebuju někoho ztrácet, abych zjistila, že mi na něm záleží. Nasedla jsem na nejbližší autobus a jela za ním. Pozdravil mne: "Ahoj, Lili." Pousmála jsem se, natáhla k němu ruku a zešeptala: "Říkej mi Emily."